Člověk si zvykne i na smrt. Klidně přiznám, že to byla větší makačka, než jsem čekal, protože jsem na motorku obvykle lezl po mnoha hodinách odestátých s kamerou na ostrém slunci a v prachu. Kupodivu jsem ale dnes v pohodě a nejsem ani tak unavený, jako tomu bylo na začátku. Materiál natočený je, byť autem bych ho asi nalovil výrazně více (pokud bych se s někým za volantem střídal) a můžu po trochách začít stříhat film. Chci poděkovat Markovi Spáčilovi za letenku a benzín, Honzovi Veselému za zapůjčení dakarského speciálu Yamaha 450 (motocyklu, který už dvakrát v minulosti Dakar absolvoval v závodnické roli) a užitečné rady, Kolomajzovi za dobrou náladu a skvělý výkon, klukům mechanikům za opravu rozšvihaného zadního kola, naložení a složení kostitřasu z a na kamion, policii za přivřené oči, když jsem si to švihal stopadesátkou se stativem na zádech a kamerou s foťákem na břiše jižní Amerikou, firmě Ivar za zaplacení střihače a zvukového studia, Detienovi, Nerovi a Jenkimu za aktuální sms informace o stavu na trati, podle kterých jsem mohl plánovat kdy a kam jet, no a těm, kvůli kterým jsem byl nucený použít nečekaný dopravní prostředek děkuji za skvělou příležitost dokázat sobě i ostatním, že ještě za něco stojím a práci odvedu za všech okolností. Díky všem za tuhle zkušenost
