Galerie, downloady, témata, ... jednotlivých uživatelů

Moderátoři: martin_100, Globe, Chomuťák, BajlachVT, tatracyber

Odpovědět
Milan Černý
Příspěvky: 708
Registrován: úte srp 26, 2008 9:24 pm
Bydliště: E.Beneše 10/16 Prostějov

Mildovo povídání. Život i silnice se kroutí.

Příspěvek

Tak tedy s ohledem na souhlas a přání některých z Vás si dovolím založit to ,, mé ,, vlákno. Pokusím se sem tedy dát ta mnou poskládaná písmenka s příběhy tak, jak je píše život a lidé , které na své cestě potkáváme.
Na začátek se pokusím sem umístit ty řádky, které vznikaly mým ťukáním do klávesnice a jež jsou rozprostřeny v sekci zážitků. A potom to mé malinké dílko.
Snad tedy pobaví, potěší a nebo pokud jen jednomu z nás dodají chuť do dalšího boje s životem budu rád. Milda.
MILDATRUCK
pon pro 29, 2014 10:33 pm

Milan Černý
Příspěvky: 708
Registrován: úte srp 26, 2008 9:24 pm
Bydliště: E.Beneše 10/16 Prostějov

Příspěvek

kapitola první- Vše má svůj začátek.
Už když se člověk narodí tak u něj stojí sudičky a dají mu něco do vínku.Když jsem se narodil já ,byly tam také. Jedna říkala:,Bude citlivý a nebude podrazák",druhá si pomyslela,že to vypadá až moc dobře a proto pravila:,,Vodu tedy rád mít nebude", a třetí to honem zachraňovala:,,Nemusí mít rád vodu,narodil se uprostřed světadílu, nebude námořník, ale bude umět ovládat vše co má kola". A tak se i stalo. Onen chlapec byl citlivý. Už ve školce se líbal a zamilovával. I další se naplnilo.
Ano to byla slova druhé sudičky. Ve čtvrté třídě byl plavecký výcvik a tam se projevila sudba druhé sudičky.Každé ráno, kdy bylo plavání se mu dělalo špatně. A ačkoliv to byl chlapec,dostával ženské bolesti v žaludku a i v jiných částech těla to bylo ouvej. Trvalo nějaký čas,než i ti zkušení instruktoři plavání pochopili, že tohle je človíček,který se raději nechá probodnout, když se ho snažili pomocí tyčky dostat do bazénu, kde neucítí dno.Měl na to své fígle,když mu oddělaly ruce,použil zuby a usilovně se držel madla na okraji bazénu pomocí zaplombované trojky vlevo nahoře. Ta druhá sudička měla na 100 procent pravdu.Ptáte se :,,Jak dopadla ta třetí?"Měla své zkušenosti a tak i její věštba vyšla. A protože byla poslední tak se její slova vyplnila s obrovskou intenzitou. Ano už odmala jsem miloval vše co mělo kola.Jako malé miminko jsem byl nejšťastnější v okamžiku ve kterém jsem seděl na blatníku našeho Tudoru. Smál jsem se na celou pusu a na fotce z oné doby se poznávám jen podle toho štěstí v očích a mé roztažené huby od ucha k uchu. Pak přišla škola a zde vše opět vyplouvalo na povrch. Jak už bylo napsáno-vztah k vodě negativní. Vztah k slečnám školou povinným-totéž co ve školce,jen tu byl pokus o úplatek. To jsem jim totiž už nosil dárky a tak si získával jejich náklonnost. A pak kdo to ty ženy učí,že později jsou z nich potvůrky. No a auta se objevovala v každém výkresu a skoro vždy to byl náklaďák. Když se tak ohlédnu tak ta třetí sudička tomu tedy dala. Vždyť když jsme se učili slova hymny v hudební výchově a došlo na slova: nad tatrou sa blýská ,tak já ač vlastním hudební hluch zpíval jak karel Got. Ne ,ještě jsem nechápal pojem vlastenectví ,jak se domníváte. Ještě jsem byl malý a nepřísahal jsem věrnost vlasti a komu všemu se vlastně dále přísahalo. Bylo to jinak. Já si představoval jak jede tahač ,nejlépe Tatra 813 a na podvalníku má naložený bagr a na střeše blikají oranžové majáky. No ,nebyla to ona slova? Byla, v mé duši určitě ano. Ještě že učitelka nechtěla rozbor a vysvětlit co chtěl autor vyjádřit. Co by se s ní po mém vysvětlení asi stalo. Asi by nad ní blikal modrý maják sanitky. Když se dnes zeptáme svých potomků ,co chtějí dělat ,tak mnohý odpoví:,,Nevím." Divné? Ano nebo ne? Pro mne divné ,já už v druhé třídě věděl ,že chci řídit kamion. A tak zatímco většina chlapců snila o tom , že budou stát na stupačce popelářského vozu. A kdo bude tvrdit ,že ne ,tak mu nevěřte,kecá a sní o tom ještě dnes. Prostě byla jiná doba. Tak já chtěl sedět za volantem popelářské 706-tky.
Tak jak jsem nenáviděl hodiny plavání tak s opačnou polaritou ,ale stejné intenzity jsem miloval dopravní výchovu a hodiny strávené na dopravním hřišti. Dnes vím,že kdybych byl ministrem školství ,tak ZAMĚNÍM HODINY PLAVÁNÍ ZA HODINY DOPRAVNÍ VÝCHOVY. Ale ministrem už nebudu a tak plavat umí většina ,ale na silnicích je to co je. A tak ti, které bolí žaludek ,když jdou do autoškoly mohou klidně usínat,avšak to není nikdo z těchto stránek. Měl jsem rád prázdniny ,okamžiky ve kterých jsme se s bratrancem triumfovali v kouscích , kterými bychom ohromili nějakou dívku. Ano bylo to super. Byly to roky klukovských zrání. Ještě dnes nemohu zapomenout na ty okamžiky v nichž jsme se pro a kvůli dívkám navzájem vraždili. Myslím, že má babička si ještě dnes v nebi s někým na obláčku vypráví. Vypráví o tom , jak šla jednou z obchodu a u domu narazila na své dva vnuky. Ano tehdy jsem držel bratrance v kravatě a dusil ho. Babička to nemohla pochopit a byla vyděšena tím, že byl modrý. Ale mi od velkého volantu chápeme, že jsem tehdy musel bránit svou čest, když mi bratranec sebral tenisák při tom , když jsem hrál tenis se svou vysněnou dívkou. My odtud chápeme že o rok později jsem mu musel vrazit při jízdě na kole tu železnou tyč do předního kola, vždyť jinak by na rande, které si jiná slečna smluvila s námi dvěma, na stejný čas i místo, dojel dříve. A i babička asi tušila, že ho nesrazilo auto , jak jsme jí potom svorně tvrdili. Ale je tu ono ale. Mnohem větší stopu v mé paměti zanechaly okamžiky ve kterých mne táta vzal do kabiny náklaďáku. Nejdřív jsem sedával a motoru ve vejtřasce a později ležel na krytu trambusu .Ještě dnes si pamatuji jak jsem hltal přístrojovou desku ,sledoval každý pohyb ,když táta řadil, když točil volantem, aby těch 12 tun nasoukal do nějaké uličky, pamatuji si zvuk motorové brzdy,když jsme sjížděli klesání. Těšil jsem se na okamžiky ve kterých si mne vzal na sedadlo a já mohl řídit. Mnoho kluků v oné době o tom snilo , ale já byl vyvolený. Já to mohl opravdu zkusit,tohle byli mé okamžiky štěstí. Po škole jsem se vyučil elektromechanikem, což vypadalo ,že sudičky nebudou mít pravdu. Avšak já věděl a cítil, že mé srdce mne táhne k autům. A když vás srdce někam táhne tak tam i skončíte. Přešly roky a mně domů přišlo předvolání k odvodu. Ano za nás se chodilo na dva roky na vojnu. Taky jsem se tomu bránil jak to šlo. Ale ono se to nepovedlo a tak jsem šel. Zvítězili mužíci v zeleném a já byl schopen. Jenomže bohužel mne nezařadili k řidičům. A tak zatímco ostatní branci měli řidičák zadarmo ,tak já si ho na náklaďák zaplatil z rodinného rozpočtu. Na vojně člověk narazil na zelené mozky, avšak byli tam i profíci. Ne nemyslím generály a lvojáky. Myslím ty ,kteří měli rádi auta a techniku. Jedním z nich byl kapitán Žítek, který když jsem ho prosil,po jeho dotazu:,, K čemu jste zařazen,jaká je vaše odbornost?,, ,,Soudruhu kapitáne jsem zařazen ke spojařům ,ale chtěl bych k řidičům." Zaptal se: ,,Máte nějakou praxi?" ,,Ano ,jezdil jsem u byťáku s Ifou a 1203-jkou a mám ji doma." Asi poznal že má před sebou blázna,nebo snad mi jiskřili oči nadějí. Tak se postaral a já byl přeřazen k řidičům. Nevím snad i v tuto chvíli za mnou stála ona třetí sudička. A tak jsem si dva roky odkroutil za volantem . A tak jako všichni začínal jsem na vejtřasce ,potom jsem krotil ruského oře -Zil 131, to byl koník,řvalo to ,skákalo to, žralo to, jelo to. Pak přišla 148 a já se cítil jako jednička. A konečně 813 tka a k tomu jízdy s ní i po Brně. Jen ti z nás ,kteří 813 tku řídili si pamatují jak se natáhli po řadící páce, opřeli se do sedadla, šlápli spojku ,šup do neutrálu,povolili spojku,dali meziplyn, koukli jestli slečny na ulici koukají,šlápli spojku a kopli tam nižší kvalt. Jen stejně postižení vědí ,že to byli okamžiky ,kdy jsme si připadali jako řidičská esa. I když do těch jsme samosebou měli ještě hodně daleko a hodně kilometrů zkušeností před sebou. Ale to jsme nevěděli my a ani ty slečny ,které se mnohdy otočily a které jsme potom na vycházkách balili ,bavili a nebo jen nudili. Pravdu se dnes už nedozvíme ,protože ženě na rozdíl od motoru se do hlavy či pod hlavu podívat nedá. A navíc časem rádi pronikáme pod povrch látky , kde jsou ukryty jiné laskominky. Ale už v té době jsme pochopili,že naším životem budou procházet různé ženy a různá auta. Některá budou spolehlivá,přirostou nám k srdci a nenechají nás v nesnázích, potěší nás a najdeme je tam ,kde jsme je nechali, jiná nás potrápí a nepočkají. Sami si ujedou dolů pod kopec. Sami poodejdou, poodstoupí. Teď samozřejmě píši o autech,jenže kdo ví. Ti stejně trefení příčkou volantu jako já ,časem dojdou poznání ,že o auto i ženu se musí člověk starat a má jim dávat najevo svou lásku. Ženy potřebují prstýnky,řasenky, stíny a hezké šaty. No a naše kamiony touží po pozičkách, klaksonech, krásném laku no a my jim to rádi dopřáváme. Tak to jsou začátky kamioňáků v naší zemi.
MILDATRUCK
pon pro 29, 2014 11:17 pm

Milan Černý
Příspěvky: 708
Registrován: úte srp 26, 2008 9:24 pm
Bydliště: E.Beneše 10/16 Prostějov

Příspěvek

Kapitola druhá- Roky v zeleném.

Byly tu dva roky v nichž jsme poznávali co vše dovedou auta , co dovedeme a rozdýcháme my a v neposlední řadě co dovedou naše dívky a u pár z nás už tehdy naše ženy. Když se na to člověk dívá z odstupu let už má jiné oči. Už nevidí ty okamžiky z řady horších. A i na ty horší vzpomíná s úsměvem. Jedním z takových okamžiků byli i ty dlouhé večery sobotní. Lampasáci byli doma a tak na rotách vládnuli mazáci. Nejzajímavější to bylo, když jsme na třicet mazáků a supráků byli tři bažanti. Byli jsme tři , neboť jsme byli jedni z těch nejzkušenějších řidičů a tak jsme se dostali na rotu technického zabezpečení. Mělo to svou výhodu v tom, že po křk jsme každý den byli na silnicích města , které nese jméno Brno. Město , které můj osud ovlivňovalo velkou měrou. Vždyť jsem tu jako malý strávil dva měsíce v inkubátoru a přes jeho sklo jsem pozoroval krásné sestřičky. Pak jsem tu trávil dva roky vojny a dovezl jsem si odtud i druhou zákonitou manželku.
Ale mělo to i své nevýhody v těch 30 mazácích a suprácích. Nikdy asi nezapomene nikdo z nás tří na rozplavby. Dnešní mladí by se zeptali.,, Co to je?,, No to jednou našel velitel na pokoji nějakého toho vajgla a tak velitel ložnice dostal trest. A samozřejmostí byli za viníky shledáni bažanti. To jsme byli my tři. A tak následující podvečer jsme na ložnici nosili ve kbelících vodu a oknem ji nalévali dovnitř pokoje. Těch kbelíků bylo 250 a tak hladina dosahovala deseti centimetrů. Pohled to byl úchvatný. Mazáci leželi na dolních postelích a rukama pádlovali ve vodě. Právě se plavili do nějakého moře. Tedy aspoň to tak se smíchem v hrdlech řvali. Tohle jsem nějak neprožíval a tak jsem i jakoby zakopnul a jednoho z nejblbějších mazáků omylem polil. Nejdříve byla hladina čistá , jako moře v Chorvatsku. Po pár minutách pádlování se však začala hladina podobat moři v zákoutí Itálie. Z pod linolea vyplavaly nečistoty a tak naši mazáci se pojednou plavili pražskou kanalizační stokou. Vypadali jako krysy , už nepádlovali, jen leželi na svých vorech a báli se vstoupit do před tím tak oslavovaného oceánu.
A tak musel přijít rozkaz - voda ven. Ale jak? No jednoduše a prostě . Pěkně pomocí malých lopatek na uhlí jsme ji zase nabírali a přemísťovali do kbelíků a pak opět ven. Zábava to byla na dvě hodiny. Nejhorší však bylo uklidit a vydrhnout tu špínu, která vyplavala na povrch. Ale od onoho času už jsme si skutečně vajgly hlídali.
Dalším zážitkem byla sobota ve jménu safari. Ani už nevím , který z našich mazáků to vymyslel. Snad to viděli v televizi a tak to zapůsobilo na jejich mozečky. Snad to bylo tím, že na vycházky se nedostali delší dobu. A tak jednoho sobotního večera jsme si mi mladí museli vzít na sebe pyžamka. Ta byla žlutá s hnědým olemováním. V těch jsme coby antilopy vstoupily do džungle . Džunglí byl pokoj plný divokých šelem. Těmi jsme pak byli loveni. No bojujte jako antilopa s tygrem. A tak po procházce džunglí jsme měl z pyžama jeden rukáv a jednu nohavici. Výsledkem bylo doporučení, že si zítra máme u skladníka zakoupit nové pyžamo. Pomyslel jsem si - no to určitě. Žold jsem potřeboval pro sebe na tatranky a pro ně na sirup. A tak jsem si hned druhý den v neděli nechal od první ženy v rámci návštěvy dovést své kytičkové pyžamo. A opravdu jsem se těšil na okamžik, ve kterém nastoupím na večerní kontrolu. A stálo to za to. nejen, že spadly brady mým tygrům, ale i dozorčí nevěřil svým očím. A ten strach v očích tygrů, když nevěděli co povím dozorčímu na dotaz . ,, Vojíne , co to máte na sobě ? Proč máte civilní oděv? Bere Vás civil? Za kolik to proboha máte?,, To nebyli ti tygři ze včerejšího dne . To byla malá neškodná koťátka. Ano tak tenhle můj pohled stál i za to následující den zakoupené nové vojenské pyžamo.
A k tomu ty situace, které v civilu nezažiji. To jsme tak jednou jeli s mazáky na kondiční jízdy. Já za volantem a dva mazáci se mnou v Uazu. Jedeme si tak Brněnským sídlištěm Líšeň. V tom mazáci zpozorovali blondýnku kráčející středem sídliště po chodníku. A prý:,, Jeď za ní.,, ,, Jak za ní? Tam je chodník .,, ,, To nevadí, řekl jsem za ní. Jsme armáda , tak kuwa zapni maják a jeď.,, Uposlechnul jsem velitele vozidla, zapnul maják a jel. Vydržela 50 metrů kráčet před námi a pak se ohlédla. Skončilo to tím, že jsme ji odvezli na zimní stadion, kam šla bruslit. A pak s ní Skoupáč. Můj starý chodil do chvíle v níž zjistil, že je o deset let starší než on. Tedy tak to bylo v jeho podání. Možná to bylo jinak. Ale zase to bylo o autech a ženách a o tom co s námi provádějí.
MILDATRUCK
úte pro 30, 2014 12:21 am

Uživatelský avatar
JakubS
Příspěvky: 694
Registrován: čtv bře 13, 2014 10:32 pm
Bydliště: Frenštát p.R.

Příspěvek

Pěkně píšeš, klobouček :thumbud: Nepřemýšlel jsi že bys to vydal i knižně? Něco jako ve smyslu Denník Ostravaka, jen by to byly zážitky z cest? Myslím že by to byl trhák. Dobře se to čte a myslím že i lidi co nejsou od fochu by se něco nového dověděli.
čtv úno 05, 2015 10:19 pm

Odpovědět

Zpět na „Uživatelská sekce“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 hosti